na Blog.cz

Milé čtenářky, milý čtenáři.

Zažívám velký comeback. Velký návrat ztracené Pepi. Jste rádi ? Já doufám, že ano. Popravdě jsem zkoušela zkamarádit se s blogspotem, zapomenout na blog.cz a hlavně na tento blog. Docela se mi to podařilo, až na to, že blogspot nekamarádí se mnou a mě to tam nebaví. Není to tam takové, jako tady. Jsem ráda, že jsem zpátky a doufám, že i vy. Stýskalo se mi po vás. Od ledna jsem nic nepřidala, nebudu vám slibovat, že teď jo najednou budu, ne, jen budu zpět zde a když se mi bude chtít psát, nebo když budu mít nějaký problém, či složím básničku, nebo moje hlava bude přemýšlet a mé ruce psát o něčem z hloubky duše, prostě a jednoduše zapnu muj milovaný blog.cz a budu psát. Je mi líto, co jsem vám provedla, ale moje osobní problémy padly na blog jako kapka do vody a já na blog.cz nemohla. Teď už je to v pořádku a těším se na další týdny, měsíce, roky ztrávené zde.

Na to, že zde jsem třetím rokem mám napsaných asi 200 článků, je to proto, že do nich dávám vše, co můžu. Nejsou dokonalé, ani extra dlouhé, ale dávám do nich sebe, svoje pocity, nálady a hlavně to, co ze mě nevychází navenek a to jistota v psaní. U ničeho si nejsem tak jistá, jako u vět, které zde píšu. Někteří můj návrat ocení, jiní zhaní. Další čtenáři přibudou, jiní odejdou. Život jde dál.

Váš uprchlík, Pepi.

Je úžasné milovat a být milován se vším všudy.

Ano. Je to tak. Dnes jsem se zeptala jednoho mě blízkého člověka na to, co by dělal, kdybych oslepla, ohluchla, nebo bych skončila na vozíku. Dostala jsem krásnou odpoveď, lepší jsem si přát nemohla. ,,Nic, smířil bych se s tím a pomáhal bych ti to překonat lásko.'' Vytrhlo mi to trn z paty. Celý život se bojím, že až si najdu toho pravého, tak se mi něco stane a on mě opustí. Že se někomu přestanu líbit, Míša je ten pravý opak. Jem u nezáleží na vzhledu. Samozžejmě že trochu asi jo, ale ne tak, jak si myslím. Nebo spíš myslela jsem. Miluje mě a ne má velká prsa. (ironie) A kdybych byla na vozíku, nebo neviděla. Náhle by se mi to stalo, neopustil by mě. Vím to. Můžu mu věřit, protože už jsme spolu skoro rok. Jen měsíc a kousek chybí a jí jsem hrozně moc šťastná. Dává mi pocit lásky. Opravdové lásky. Děkuju.

Budu s tebou, i když budeš zrůda. Tato věta je velice silná a ne uplně přesná. Lidé s postižením nebo nějakou vadou jsou také lidé. Jsou stení jako ti obyčejní. Mají stejné srdce. Jen někteří je odsuzují za to, jak vypadají. Mě osobně se to nelíbí. Já jsem se nikdy nikomu neposmívala za to, jak vypadá. Však ani já nejsem dokonalá. Ale znám plno případů posmívání. Je to velice depresivní pro osobu, které se nadává. Může to škončit špatně. Ať už sebevraždou postiženého. Tak špatným sebevědomím. Já si myslím, že každý má v sobě má kapku soucitu a ti frajeři, co se posmívají jen v partě to v hlavě nemají v pořádku. Kam to naše lidstvo spěje ?

Aby jste konečně pochopily, proč to tady tak píšu a proč jsem se ptala mého milého na tuto větu. V pátek jsem jela domů autobusem. Naproti mě seděl kluk se svým kamarádem. Venku byla nějaká paní na vozíčku a oni na ní z okna začali volat něco, jako že je chromá lemra nebo prostě něco takového. Mě to hrozně zasáhlo. A dnes jsem nad tím začala přemýšlet. Od těch kluků mi to přišlo za prvé trapné. Jelikož už jim bylo tak 17 - 19. Za druhé smutné. Jelikož ta paní za to nejspíš nemohla a i kdyby tak bych nikomu nepřála být postižený. Za třetí ubohé a tak dále... Mohla bych pokračovat až do tisíce. Proto se ptám, kam naše lidstvo spěje. Budou ti kluci někdy rozumní ? Nebo se to s nimi potáhne až do smrti ? Já bych si moc přála, aby všichni byli ohleduplní, aspoň tak, jako já.

Co si o tom myslíte vy? O nadávkách ať už na špatné triko nebo právě o postižení, za které většina ani nemůže ? Už jste se s tím setkali ? Jak by jste proti tomu bojovali ?

Já osobně bych chtěla proti tomu bojovat, ale nevím jak.

Promiňte, že jsem si vylila srdce. Některé věty ani nedávají smysl, ale mě je to vlastně asi jedno. Nikdo není dokonalý.

Posmívají se jen omezenci.

Pepi.

Tak jsem se právě vrátila ze sprchy. Přemýšlím o čem psát a pořád mě to nutí k nějakému ''extra'' článku, ale nic extra v mé hlavě není. Mám spíš pocit smazanosti. Jako bych smazala všechno to chytré a zapsala tam jen to špatné a hloupé.

Je zkouškové. Blíží se pololetí a všichni učitelé po nás chtěli maximální výkon a ještě v pondělí chtít budou. Já jsem si to ve všech předmětech o stupeň vylepšila, jsem docela spokojená. Na střední mám docela dobré známky. Jo, fuj. Samochvála smrdí, ale mě momentálně pod nosem smrdí jen tělové mléko s vůní růže. Spíš bych měla říct, že voní, ale když k tomu denně čuchám, už mi to vonět přestává. Jak už dobře víte, stereotyp mě zabíjí a právě o něm chystám v mé hlavě článek.